MEZI NEBEM A ZEMÍ

„Honem, honem! Rychle, rychle! Dělejte, neflákejte se!“ – věty, které jsem slyšela ze všech stran pořád dokola.

Tupě jsem hleděla do země a snažila se udržet poblíž své skupiny, co to jen šlo. Zaslepená silným deštěm jsem se marně snažila nahmatat dlaň našeho pana vychovatele, pana Fültona. Ten však, i přes veškerou moji snahu, nebyl k nalezení. Šla jsem tedy pouze po jeho hlase.

Najednou jsme zastavili. Nevěděla jsem, co se děje. Zaposlouchala jsem se tedy do tlumených hlasů neznámého muže, který právě s panem Fültonem mluvil.

„Dobrý den, doklady prosím. To jsou vaše děti? Kde mají rodiče? Sirotci?! Zbláznil jste se?! Kam chcete dát tolik dětí?“ pokřikoval na něj.

Upřímně řečeno, to nebyl ani zdaleka příjemný rozhovor. Naštěstí se to brzy – bůhvíjak – vyřešilo a mohli jsme nastoupit do vlaku. Konečně mi bylo teplo, nepršelo na mě, a dokonce mi bylo dovoleno sedět u okna.

Z něj jsem pozorovala rozmazané siluety lidí loučících se se svými blízkými. Trochu mi to připomínalo chvíli, kdy mě maminka s tatínkem předávali nějakému pánovi v klobouku. Pak mi se slzami zamávali a odešli zpátky k našemu polorozpadlému domu. Od té doby jsem je už neviděla. Kdybych tak věděla, kde je jim teď konec!

Zakrátko se vlak rozjel. Konečně si všichni oddychli.

„Tam na nás už žádné nebezpečí nečeká!“ tvrdil pan Fülton.

To mě donutilo hrát si s myšlenkou, jak takové „ne-nebezpečné“ místo může vypadat. Zajisté se bude lišit od místa, kde jsem žila doteď, ale jak to tam asi vypadá?

Uvelebila jsem se tedy do sedačky, zavřela oči a představovala si. Můj sen byl vskutku skromný. Žádné hrady a zámky, ani princezny a princové, jen malá útulná chaloupka s nádhernou zahrádkou a bíle natřeným plotem. Dost se podobala mému domovu, kde jsem donedávna žila.

Z ničeho nic se otevřely dveře a v nich stála jakási osoba v sukni. Jen tam stála, v rukou držíc mísu sušenek, a nic neříkala.

„Mami, jsi to ty?“ natáhla jsem ruku po neznámé osobě.

V tu ránu jako by se vše vypařilo. Prásk! Pode mnou se protrhla podlaha! Začala jsem padat do neznáma, vzduch mi svištěl okolo uší, všude byla nekonečná tma. Už jsem skoro dopadla na samé dno, když tu jsem se probudila. Vždyť už bylo na čase!

Ostatní děti už se začínaly balit, některé i stály připraveny u dveří kupé. To jsem vážně spala tak dlouho?

Ještě napůl rozespalá jsem se vyplazila z vlaku ven. Nevěděla jsem, co ten sen měl znamenat, ale už jsem na to nechtěla myslet.

Vše okolo mě vypadalo tak nádherně a čistě. Košaté zelené stromy, zahrádka hrající všemi barvami, dokonce malá fontánka s vodou k pití! Ale přece jen tu bylo něco, co mi říkalo, že tu něco nehraje. Cítila jsem, že na tomhle místě je něco zvláštního – a já měla brzy zjistit, co.

Anna Ciglerová